Soukromí v informačním věku

Facebook logo

Tato stránka tedy postupně a uceleně rozebírá koncept soukromí; moc skrze informace; profilování; inherentní negativa sociálních sítí; persekuci skrze Facebook; negativa rozpoznávání obličejů a v neposlední řadě i vynucování konformityskrze dohled a konce, jakých ta konformita může dojít.

Informace jsou moc — a peníze

Informace jsou esencí moci. Když máte informace, můžete předvídat, jak se lidé zachovají; můžete je efektivně manipulovat (protože víte, na co slyší); můžete jim efektivněji prodávat své produkty (protože víte, co chtějí); můžete jim zabránit v tom, aby dělali co se vám nelíbí (protože víte, že to udělat chtějí, kdy a jak); a když o někom víte všechno, máte jej ve své moci (protože je před vámi jako nahý v kleci).
Kolik zaplatí pivovar za osobnostní profily těch, kteří pijí jeho produkty — a zejména podobnosti mezi těmi, kdo je pít přestali? Kolik zaplatí radnice za „monitorování zájmu obyvatel o místní politiku“ — tedy za udání těch, kteří by mohli dělat problémy a je třeba se s nimi vypořádat?
Chcete být takto průhlední? Chceta, aby jiní mohli předvídat každý váš krok, jako to dělá Google Prediction? Chcete, aby se jiní mohli snažit upravit vaši budoucnost a na základě statistiky a profilů se vás snažili směřovat směrem, jaký se jim hodí — ať se jedná o to, do jaké restaurace půjdete, jestli přestanete kupovat nějaký produkt nebo o to, aby vás odstřihli od informací, ke kterým byste se „neměli dostat“ nebo na vás poštvali úřad anonymním udáním, k jakým vybízí Policie? Aby vás někdo manipuloval a řídil na průmyslové bázi?

A to jsou jen komerční zneužití, jaká se nabízí samotnému Facebooku. Že by to neudělal? Pamatujte si — pokud nějakou komerční (.com) službu dostáváte zadarmo, nejste zákazníkem — jste zbožím. Zbožím pro ty, kteří chtějí vaše profily. Jestli tomu nevěříte, přečtěte si o behaviorálně cílené reklamě a prostudujte vaše licenční ujednání s Facebookem. Ale osobně cílená reklama a profilování — to jsou jen špičky ledovce.

Největší síla informací totiž spočívá v takzvaném „profilování“. To znamená, že systém automaticky analyzuje co děláte, najde lidi, kteří statisticky vykazují podobné rysy a na základě toho vás posoudí a onálepkuje. Máte-li rádi červenou barvu, jste silniční pirát — protože ti ji mají statisticky rádi. Nakupujete-li ve stejném obchodě, jako dlužníci, určitě budete dlužník — i kdybyste svědomitě spláceli. Nosíte-li ve městě kanady, jste „extremista“ — byť byste byli básníkem. A tak dále. Jste prostě hozeni do jednoho pytle s jinými a odsouzeni na základě povrchní podobnosti.
Vlády pak posunuly profilování na další úroveň: všichni se stávají nedůvěryhodnými „podezřelými“, které je potřeba důkladně prošetřit a chovat se k nim jako ke zločincům. Vysoce postavený úředník americké NSA to časopisu Wired řekl natvrdo: „všichni <lidé>jsou cíle“. Pro vaši vládu jste zločinec — nedůvěryhodný, nedůstojný, nehodný jakýchkoli práv. Prastarý princip západního práva — presumpce neviny — byl obrácen na hlavu. Nevím, jak vás, ale mne to uráží a znepokojuje. Krom toho americká vláda vyžaduje, aby jí Facebook & spol. na základě profilování odhadovali, kteří lidé budou pobouřeni jejími chystanými kroky. Takový… Preventivní boj proti disentu.

Soukromí

Nehledě na zneužitelnost informací a profilování mám ale s Facebookem jiný problém, principielní. Facebook ústy svého zakladatele vyhlásil válku soukromí a také v ní bojuje: šmíruje všechny, nejen vlastní uživatele; snaží se zjistit všechno o všech — od zaměstnání až po sociální síť. Facebook dokonce šmíroval vaše SMSky (pokud jste měli aplikaci na Android)
a sleduje vás, kdekoli se na internetu hnete pomocí „Like“ tlačítek (i proto na mém website nikdy žádné takovéto šmírovací pluginy nebudou).

Z toho všeho Facebook vytváří profil. Profil, který může prodat. Nebo předat vládě — jako když ČSR obsadili Němci a četníci promptně předali údaje ze sčítání lidu (tehdejší profily) nacistům, kteří na jejich základě pronásledovali Židy, Romy a další „vyprofilované“ skupiny. Vaše soukromí, život a osobnost již není ve vašich rukou — je jen na cizí společnosti, jak s nimi naloží.

Soukromí je ale jen jiný název pro kontrolu nad svým životem: informace o tom, jak žiji a co cítím jsou „můj dům“ a nikdo nemá nárok se tam cpát proti mé vůli.
Proč? Protože nemají nárok: takoví lidé se snaží bez souhlasu, jemným násilím, vecpat do vašeho života a vzít si z něj to, na co nemají právo: osobní informace.
Snaží se vám vecpat do vztahů, snaží se vás v jisté rovině zotročit: otroctví je totiž stav, kdy nemůžete rozhodovat sami o sobě, protože nad sebou nemáte vlastnictví. A šmíráci se vás snaží dotlačit do toho, že nemáte svobodu se rozhodnout, jaký aspekt svého života budete s kým sdílet — oni si je vezmou všechny, ať chcete, nebo ne. Tím ale říkají, že nevlastníte své soukromí, že nevlastníte informace o svém životě, a v důsledku toho ztrácíte kontrolu nad životem samotným. A co více, že ztrácíte intimitu, protože vše co děláte sleduje a posuzuje někdo další. Jak výtečně dokresluje vyjádření sdružení Iuridicum Remedium:

Je dobré připomenout, že už před nějakým časem třeba Židé povinně sdíleli se všemi informace prostřednictvím viditelně nošené žluté hvězdy – a úřadům si prosím žádný nestěžoval. (…)
Právo na soukromí, tj. na veřejné sdílení pouze těch informací, které dotyčná osoba o sobě skutečně zveřejnit chce, je v normálním mezilidském kontaktu přinejmenším na Západě považováno za samozřejmost. Je neslušné ptát se ženy na věk nebo kohokoliv na jeho sexuální orientaci či preference – mimo příslušný kontext, který daná osoba kontroluje a má možnost v něm uplatnit souhlas nebo nesouhlas. Automaticky není dáno vůbec nic.


A Little Brother od Cory Doctorowa:

Je osvobozující mít nějaký koutek života, který je skutečně váš — který nikdo jiný nevidí. Je to trochu jako nahota nebo jití na záchod. Každý se občas svlékne nebo si odskočí. Není na tom nic ostudného, úchylného ani divného. Ale kdybych rozkázal, že odteď musíte vykonávat svou potřebu úplně nazí ve skleněné krychli na Times Square?
I když na vašem těle není nic špatného ani divného — a kolik z nás toto může říct, museli byste být hodně zvláštní, aby se vám taková představa líbila. Většina z nás by zaječela a utekla. Většina z nás by to držela, až bychom pukli.
Není to o tom, že byste dělali něco špatného. Je to o tom, že děláte něco soukromého. Že váš život patří vám.


Facebook tedy vede frontální útok proti soukromí a svobodám uživatelů internetu — a nenechá na pokoji ani ty, kteří s ním nechtějí mít co do činění. A proto je Facebook mým nepřítelem.

 

Facebook — váš nenápadný stín

Facebook ale invazi do soukromí neprovádí tak nápadně. On se okatě nevnucuje: raději vás manipuluje, abyste to před ním řekli skupince kamarádů a známých, které si do svého života — do svého soukromí — pouštíte. Sám se pak jen nenápadně přitočí s diktafonem a poznámkovým blokem a tiše si zaznamená vše, co říkáte. Je to jako by se za vámi celý den — ať jdete do školy, na rande nebo na výlet s přáteli — táhl soukromý detektiv, fotil si vás a obcházel vás ve snaze odposlechnout, co si s kým říkáte, zapsat si, jak reagujete a zjistit, s kým kam jdete.

Jen informační negramot se inzeruje na Facebooku. Jsem rád, že se lidé takto projevují, protože nemusíme zjišťovat důležité informace pracněji„.
– Jiří Kameník, detektivní kancelář Cenzus

Že ne? Když jdete na výlet, Facebook jde s vámi — skrze fotky, které mu dáte a komentáře účastníků, se kterými jste ho seznámili přes plánování událostí a tagování lidí. Když jste ve škole, Facebook skrze vyplnění „zaměstnání“ či „školy“ ví, s kým tam chodíte, poslouchá vaše rozhovory a skládá si z nich, co se tam děje, které učitele a žáky máte a nemáte rádi, jak vám jde který předmět… A ani při randění vás nenechá o samotě, protože analyzuje, s kým si píšete nejvíc, kolik je tam jakých emotikonů a vykřičníků, jak často se domlouváte na schůzce — a počká, až mu že spolu chodíte svědomitě nahlásíte oficiálně skrze změnu statutu „relationship“.
Jde za vámi celý život; je vaším osobním detektivem, archivářem, psychoanalytikem a fotografem; píše vám podrobnýdenník — ano, se dvěma „n“ — a nezapomíná. Když smažete příspěvek nebo fotku, Facebook ji nesmaže a nadále drží uloženou pro své potřeby. Když si někoho smažete z přátel, Facebook si jen poznamená, že jste přátelé byli a už nejste. I „smazané“ emaily dále drží a prohledává.
Facebook bere — a nepouští.
Nezapomíná.
Nikdy.

 

Facebook vás sleduje už i na ulici

Americká reklamní firma nedávno vyvinula kameru, která vás rozpozná na základě FB fotek když vstupujete do obchodu, proleze váš profil a podle toho vám nabídne slevy apod. Psal-li jsem v první části o tom, že chtějí subjekty státní i soukromé vlastnit váš život, toto je přesně ono vyústění — a není pochyb ani popření: reálně existuje a běží. Kamery vás sledují a vytvářejí váš profil — kam chodíte nakupovat, s kým, co si kupujete a jak často.
Cvak. Tady máme Pepu, jako každý pátek v 18 hodin jde do hospody s Karlem a Václavem. S jistotou 97,13% si dá čtyři piva a poté pojede domů taxíkem. V jeho domě po následující tři hodiny nikdo nebude.
Cvak. V 19 hodin jsme zaznamenali Karolínu, jak jde s neznámým mužem do restaurace. Scan „přátel“ na Facebooku prozradil, že to není nikdo z jejích příbuzných. Nový přítel? Systém mění reklamu na romantické pobyty.
Cvak. Jan se zcela atypicky sešel ve fastfoodu s Františkem, úředníkem, který nedávno změnil svůj FB status na „vyhozen“. Jan se podle Facebookového sledování internetové aktivity intenzivně zajímal o možnou korupci na úřadě, založil blog a ve slevě zprostředkované FB koupil diktafon. Na základě podobnosti s jinými uloženými kauzami máme 73,81% jistotu, že se pokusí upozornit na něco, co by odpovědné osoby chtěly utajit.

S kamerovým sledováním dostává profilování úplně jiný rozměr. Už nejde jen o váš virtuální profil: šmíráci se za vámi táhnou do fyzického světa. Zanedlouho nebudete moci ani jít do baru bez kamerového analýzy, pak se FaceCam hezky rozšíří do supermarketů (je to pro vaše dobro — pro slevy) — a Facebook už nebude závislý na tom, co mu na sebe sami nahlásíte, protože si vás bude sledovat sám. Emancipuje se z internetu do každodenní existence.

 

Máme tvoje přátele

Víte, co jako první dělali StBáci, když po někom šli? Sledovali a zapsali si, s kým se stýká. Co ze zatčených jako první vymlátili Rudí Khmérové či Gestapáci? Seznam jejich přátel. Proč? Inu, to je nasnadě. Jednak je takový člověk snáze vytěžitelný: můžete jej vydírat tím, co uděláte jeho přátelům, když nebude „spolupracovat“.
Druhak vám to dotvoří profil: i když si sami své soukromí chráníte, hodně o vás vypoví samotná volba vašich přátel — s kým se stýkáte -; nu a dnes vás vaši kamarádi s radostí nabonzují, protože si ani neuvědomují, co dělají.
Nu a do třetice vás vaši přátelé unikátně identifikují. Janů Nováků mohou být statisíce; Janů Nováků, kteří si volají a píší s Milanem Veselým a Klárou Šťastnou už bude jen pár, ne-li jen jeden. A tak je hned jasné, o koho se jedná.
Nemístná paranoia? To si myslel i Yashar Khamaneh, student na holandské univerzitě. Účastnil se diskuse na Facebookové stránce zesměšňující íránské duchovní. A udělal tu chybu, že na začátku použil odkaz na svůj Facebookový profil se svým pravým jménem — a svými přáteli. Tím byl identifikovaný on i jeho rodina — rodina, která žila v Íránu. Do domu jeho otce přišla tajná policie. Poslední slova, která od něj slyšel, byla žádost, aby vydal policii svá hesla. Nevydal je a místo toho profil smazal… A tak byl jeho otec „zmizen“ do nechvalně proslulé věznice a mučícího komplexu Evin v Teheránu.

 

…And here goes the freedom of speech

Bishoy Kamel je křesťanský učitel v porevolučním Egyptě. Udělal fatální chybu: uvěřil vládě když tvrdila, že je jeho země svobodná. Na Facebooku měl profil pod vlastním jménem a spravoval Facebookovou stránku, na kterou někdo nahrál vtipy „urážející Muhhamada“. Momentálně je obviněn z rouhání a hrozí mu pět let natvrdo, podobně jako jinému uživateli Facebooku, který byl k tříletému vězení již odsouzen.

Ale to se přece může stát jen v muslimských zemích, že? Že?! Kdepak. V březnu 2012 byl v Británii zatčen devatenáctiletý Azhar Ahmed. Jeho zločin? Drze si myslel, že v Evropě existuje svoboda slova a napsal na svůj Facebookový profil, že britští vojáci vraždí místo talibanu nevinné rodiny a „ať chcípnou“. Skončil za mřížemi.
Když probíhaly pouliční nepokoje, Danny Cook napsal na svou stěnu „Z Londýna až po Birmingham jsou nepokoje, nechci stát bokem, chci být součástí“. Žádných nepokojů se neúčastnil, nikomu neublížil a po půl hodině na příkaz svého otce tento příspěvek smazal — což ovšem nezabránilo soudci Butterfieldu, aby jej poslal za mříže na 2,5 roku. Svoboda vyjádřit, co člověk chce — aniž by cokoli udělal? Tůdle.

Poslední kauzou v řadě je pak případ Brandona Rauba. Tento bývalý člen Námořní pěchoty sloužil šest let své vlasti v Iráku a Afghanistánu, ale stále více jej rozhořčovalo, jak federální vláda oklešťuje osobní svobody a ničí ekonomiku inflací. V tomto duchu psal na Facebooku — a jednoho dne se nestačil divit, protože si pro něj přijela místní Policie, FBI a Tajná služba a pokusily se jej bez zatčení „zmizet“ do blázince. Tedy, bez zatčení — nacpali jej do auta a odvezli k výslechu. Pak se nechali slyšet, že jej vlastně nikdy nezatkli — a to už jej „pro jeho dobro“ umisťovali do psychiatrické léčebny. Zkusili jej tam nezákonně uvrhnout na delší dobu, než povoluje zákon (na 30 dní namísto na 4 hodiny) a použili starého, nedoslýchavého soudce aby jim to prošlo — ale ke své smůle dojeli na informační společnost. Zatčení Brandona bylo totiž nahráno a jeho matka dělala rámus. Kauza se dostala i na server BusinessInformer — a autority couvly. První místní FBI — ona že nic, že se Brandona ani nedotkla, ani jej neodsoudila a jen „prověřovala hlášení znepokojených občanů“. Policie ale říkala pravý opak — „jenom jsme asistovali FBI“. Tajná služba pro jistotu mlčela úplně. A Brandon dostal právníky. Ti donutili autority k oficiální zprávě, takže to Policie vzala na sebe, řekla že Brandona zatkla když „kladl odpor“ při pokusu jej proti jeho vůli odvést do blázince a autority se nechaly slyšet, že posty na Facebooku byly jediným důvodem pro pokus zmizet Brandona na psychiatrii. Soudce Alan Sharrett pak Brandona propustil; hlavní obhájce Brandona, John Whitehead, se nicméně nechal slyšet, že „mizení“ lidí do blázinců je masově zneužíváno a každý rok je takto „zmizeno“ na 20 000 lidí.

Co mají všechny tyto případy — Yashara Khameneho, Bishoy Kamela, Azhara Ahmeda, Dannyho Cooka i Brandona Rauba — společného? Neudělali nic, co by někomu ublížilo — prostě napsali svůj osobní názor na Facebook. Názor, který se nelíbil státní moci. A za to byli zavřeni oni, nebo jejich blízcí. A to i v Evropě a USA — a toto jsou jen ty případy, o kterých víme(U nás se mimochodem trestný čin svobody slova vyskytuje taktéž, jakkoli autority zatím nezneužívají facebook — věnuje se tomu zejména Tomáš Pecina, spravedlivý mezi právníky.)
Facebook přitom nejméně v jednom případě musel kolaborovat s takovýmito amorálními cenzory: i ty příspěvky, které smažete si totiž uchovává — a nejméně v případě Dannyho Cooka je musel vydat policii jako důkazní materiál. O rozsáhléspolupráci Facebooku s autoritami píší jiné zdroje.

 

Když nic špatného nedělám, nemám co skrývat

„Průhledná společnost“ má jistá inherentní negativa: do vašeho života totiž vidí nejen slušní lidé, ale samozřejmě i zločinci. Takže třeba ve Švédsku, které takovou informační otevřenost až anti-soukromí provozuje, jsou zločincům dostupné adresy soudců, kteří je odsoudili, svědkům, kteří je usvědčili nebo obětí, které jim chtěly utéci. Nemáte přeci co skrývat!
Spousta lidí pak Facebookem pomůže zlodějům k vykradačce, protože jim dají krásné fotky svého bytu — ze kterých zloděj vyčte kde máte cennosti, kde máte fotobuňky a alarmy, jaké máte zámky na dveřích a jaký má váš byt půdorys. Pak už jim stačí počkat, až nahlásíte odjezd na dovolenou (a sebelepší zabezpečení vám nepomůže, když se vám dostanou do galerie na základě chyby vašeho „přítele“ nebo když změníte titulní fotku „Timeline“ na dovolenkovou).

Nehledě na nežádoucí známosti — jeden můj známý, matfyzák, se kdysi chtěl setkat s jinou mou známou. Takže si ji na sociální síti našel podle jména, zjistil si tam její školu a třídu, na stránkách školy pak rozvrh a kdy končí a pak už ji poznal podle fotek, přitočil se k ní a značně ji překvapil tím, co všechno o ní věděl. Můj známý byl neškodný fyzik a způsobil dotyčné jen menší šok. Stejnou metodu ale může použít kdokoli, komu se zalíbí vaše Facebooková fotka. A bude vědět i jestli chodíte domů sama, jestli procházíte neobydlenými uličkami… Ještě pořád nemáte co skrývat?

A opět — nejedná se jen o adresy. Británie má tolik kamer, že jí chybí lidé na jejich sledování. Proto ji napadlo, že je dá k dispozici „široké veřejnosti“, aby vás kamerami (které vás v Londýně sledují v průměru 500x za den) mohl sledovat kdokoli. Třeba úchyl. Když mu pěkně pomůžete tagováním fotek na Facebooku, ani se nebude muset namáhat s vaším zaměřováním — prostě vás kliknutím označí jako podezřelé, kamery vás budou sledovat a předávat si mezi sebou automaticky (viz dále čtení o INDECTu) a úchyl se bude jen dívat, kam a kdy chodíte a s kým.
Jinde zase široká veřejnost sleduje zákaznice, jak si prohlíží spodní prádlo. Hlavně potom „likujte“ takový obchod, aby se vaše FB fotka objevila na stránkách obchodu a „sledovatel“ vás tak poznal a mohl vám pochválit novou podprsenku.

 

Orwell generátorem — aneb o kamerovém sledování a tagování obličejů na FB

Jeden vtip praví, že kdyby Orwell — autor dystopického románu „1984“, vystihujícího fungování totalitní společnosti (který si dnešní generace potřebuje přečíst jako sůl) — viděl, jak jsou jeho děsivé vize totality realizovány, otáčel by se v hrobě takovou rychlostí, že by z něj po připojení generátoru byla slušná elektrárna.
Prorokoval-li Orwell kamery, sledující lidi u nich doma, Británie (splňující kritéria policejního státu) to dnes realizuje: chce šmírovat desítky tisíc rodin kamerami uvnitř jejich bytů pod záminkou péče o děti, na které bude „dohlíženo“, zda dostávají „to správné“ jídlo a chodí spát ve „správnou“ hodinu. Šmírováni 24/7, pěkně pod dohledem — když jdete ze záchoda, usmívejte se na vašeho osobního fízla a nezapomeňte se obléknout tak, aby nebylo nic vidět. Ne nadarmo má londýnskáMetropolitní policie jako své motto „total policing“.

Ale to byl jen takový balonek, co na to veřejnost. Veřejnost nic, takže můžeme jít do další fáze: EU již několik let tiše sponzoruje projekt INDECT, v jehož rámci chce automatizovaně sbírat data o uživatelích, jejich názorech a příspěvcích z celého internetu — propojí i rozdílné identity třeba podle stejné ikonky — a vytvářet ucelené „kádrové profily“, jako vedli komunisté — jenom mnohokráte detailnější. Nu a součástí INDECTu je i projekt Adabts, za jehož vývojem stojí mimo jiné naši staří známí ze Saab Systems, kteří svůj systém původně vyvinutý pro sledování vězňů nabízeli již Dopravnímu podniku pro sledování s kým se baví pasažéři. Co má tedy systém, jehož tvůrci se raději rozhodli nepublikovat výstupy projektu, které by „negativně ovlivnily reputaci zapojených institucí“ dělat?
V prvé řadě má automaticky najít a označit kohokoli, kdo drze nejde s davem. Když jdete jinou rychlostí či směrem než dav, jste „podezřelý“. Na někoho čekáte? Jste „podezřelí“. Bavíte se s přáteli? Hloučky jsou „podezřelé“. Ne-podezřelý je pouze dokonalý, konformní Ovčan: s nikým se nebaví a s očima upřenýma do země jde do práce s davem, jako mechanická armáda nebo bez-emoční otroci ve filmu Equilibrium (což se také blíží realitě, protože když máte emoce, jste terorista). Jistě, smíte mít sociální vztahy — ale ideálně jen takové, které se dají sledovat. INDECT je stavěný tak, aby analyzoval hlasové záznamy z telefonů (nezapomínejte — Policie potřebuje povolení od soudu jen když chce odposlechy použít jako důkaz, jinak je to „monitorování“ a obsah vašeho hovoru jí dá váš operátor na požádání v MP3), Skypu a samozřejmě obsahy sociálních sítí a diskusí na internetu. Takto komunikovat je v pořádku, protože to jste pod dohledem — jako ty britské rodiny pod kamerami.

Jenže na co je vám systém, který bude sledovat každý váš pohyb, když mu chybí zásadní informace — kdo jste? K čemu je procházení fotek kupříkladu z demonstrací, když k obličejům nemáte jména?
A tady nastupuje Facebook. Státy již řadu let vynucují fotky na občanské průkazy tak, aby umožňovaly snadné rozpoznání biometrických rysů a automatizované vyhledávání. Jenže to je vám užitečné jen tehdy, když se „podezřelý“ dívá přímo do kamery (proto ta povinnost nemít brýle, pokrývku hlavy a jak má být obličej velký a vycentrovaný). Když jej sledujete z profilu nebo třeba seshora (jako typickou kamerou), máte smolíka.
Leda že by… Leda že byste měli k dispozici ne jednu fotku v občance, ale celou řadu fotek ze všech možných úhlů. Ano,Facebookové tagování lidí na fotkách. Všechny možné úhly, nasvícení, oblečení a účesy, s brýlemi i bez nich — z takto masivní sady grafických dat se dá vytvořit mnohem užitečnější a komplexnější obraz; dá se vytvořit i primitivní 3D model, ze kterého jsou pak biometrické informace vytáhnuty mnohem spolehlivěji a univerzálněji. A algoritmy se zlepšují a uživatelé jim v tom pomáhají: Facebook si vytvoří základní databázi rozpoznávání, snaží se automaticky určovat všechny obličeje a kolaboranti — pardon, uživatelé — mu radí, kdy se trefil a pomáhají ono automatizované rozpoznávání zlepšovat. A s tím již lze dělat leccos — například to testovat v praxi.

 

Chcete upozornit na vládní svinstva? Najdeme si vás

Jestliže se takové možnosti naskytují komerčním firmám, stát má možnosti ještě větší. Jen naznačím — vzpomeňte si na kauzy Assangeho a Daňhela. Oba tito pánové dali médiím bombastické informace o zločinech a korupci na nejvyšších postech — a vládám zadělali na pořádné problémy zveřejněním lecjaké špíny. Na oba pány se vzápětí z čistého nebe objevila nepříliš věrohodná obvinění ze sexuálních obtěžování apod. Ale bylo pozdě: špinavá vládní tajemství byla zveřejněna, škoda byla napáchána a obvinění vznesená až posléze byla příliš průhledná a vykonstruovaná a ztropila další poprask.
Tomu „je potřeba“ předejít. Zatknout „potížisty“, zveřejňující vládní špínu předtím, než stihnou předat informace médiím a odhalit nepravosti (jako Michálek). A na to je potřeba všechny sledovat — aby byl odhalen první kontakt.
V červnu 2005 dělala CIA těžkou hlavu novinářka Judith Miller: drze jim odmítla vydat ke zkáze svůj zdroj. Jak otravné. Pokusili se ji donutit k prozrazení onoho zdroje vězením, ale nepomohli si. To kdyby již tehdy měli Indect, bylo by možné vystopovat nazpět všechny hovory Millerové — i její pohyby. Porovnat, s kým se setkala — a nemuseli by se jí ani ptát. Rovnou by měli její zdroj. „Úniky“ by byly včas zničeny a do novin by se nic nedostalo. Jen vágní zpráva o tom, že ten či onen úředník byl uvězněn za pokus vynést „utajované informace“ a tím „ohrozit národní bezpečnost“.
Propojte to s vaším osobnostním profilem, získaným z Facebooku, a k žádnému úniku informací by patrně ani nedošlo: autority by věděly, na koho potřebují dát pozor (kdo čte „nesprávné“ stránky a píše „nesprávné“ příspěvky) a na ty preventivně zaměřily svou pozornost. A další by si to rozmysleli — a vláda by mohla tiše a spokojeně korumpovat, dopouštět se bezpráví a páchat zlo, aniž by jí hrozilo, že na to někdo upozorní. A k informacím z Facebooku se vládadostane — INDECT a americký návrh zákona CISPA se starají přesně o to.

 

Cílem je vaše poslušnost

Podstatou totálního dohledu ale není tolik skutečná akce proti „nepohodlným“. Je jí zastrašení a vynucení konformity. Autocenzura. Když víte, že na letištích podrobují důkladnému výslechu ty, kteří se jevili být ve stresu — budete se tvářit neutrálně, i když uvidíte, že letištní ochranka buzeruje staré babičky. Když víte, že vláda považuje focení za podezřelé až//www.flickr.com/photos/erikgriswold/5388340947/in/pool-695994@N23″>teroristické — přestanete pro jistotu fotit. Když víte, že někdo sleduje a soudí, na jaké stránky se díváte — budete se autocenzurovat. Když víte, že pokud půjdete moc rychle nebo budete na něco čekat, zastaví vás policejní hlídka — zapadnete do davu. Když vláda řekne, že jakákoli kritika zločinů, páchaných některými lidmi je „vyvolávání nenávisti“ — budete zticha, protože by vás našli. Prostě: když víte, že všechny odposlouchávají a sledují, nebudete dělat nic, co by vám mohlo přinést problémy. Nic, co by k vám mohlo přitáhnout pozornost. Poddáte se, autocenzurujete se a budete poslouchat.
A to je prvořadým cílem totálního dohledu. Vynutit si konformitu: normalizace. Přesně to samé dělala StB: skrze síť odposlechů, sledování a udavačů zastrašovala všechny, kdo by měli jakékoli námitky proti režimu. Samozřejmě, kdo „nečeřil vodu“ kupříkladu tím, že by chodil do nějaké státem „neschválené“ církve, šířil protirežimní letáky nebo dokonce otevřeně říkal, že vláda dělá špatné věci, ten se skutečně neměl čeho bát.

 

Budete vždy poslušným občanem?

A v tom spočívá merit věci.
Tvrzeními „když nedělám nic špatného, nemám co skrývat“ a „nepotřebuji soukromí“ ve skutečnosti říkáte — „nemusím se bát, protože budu vždy poslouchat svou vládu na slovo“.

Když vám vláda přikáže udávat Židy, poslechnete.
Když vám vláda přikáže udávat emigranty, poslechnete.
Když vám vláda přikáže přestoupit na Islám, poslechnete.
Když vám vláda přikáže dát jí všechna hesla — i od těch nejosobnějších mailů s vašimi blízkými -, poslechnete.
Když vám vláda přikáže odevzat všechno zlato, poslechnete.
když vám vláda přikáže jít na potrat nebo se nechat sterilizovat, protože je nežádoucí, abyste měli děti, poslechnete.
A tak dále.

Teď možná neděláte nic „špatného“. Problém je v tom, že vlády již dávno nevydávají zákony morální — na základě práv, která jste jim delegovali. Dělají si zákony zcela podle své libovůle, a přes noc udělají škrtem pera kriminálníky z tisíců slušných lidí prostě tím, že jim zakáží něco, co bylo do té doby naprosto v pořádku. Ať se jedná o lihoviny, modlení senebo šroubováky. Děláte pořád totéž, nikomu neubližujete — ale přes noc je z vás „zločinec“.

Vlády zavraždily jen v průběhu 20. století systematickým pronásledováním čtyřikrát více civilistů, než padlo vojáků ve všech válkách. Za oběť vládám padlo 170 000 000 lidí. Ještě pořád si myslíte, že vláda je hodná a co více — že vždy „hodná“ bude a že před ní nikdy nebudete chtít něco zatajit? Třeba to, s kým se stýkáte, v co věříte nebo k jakému etniku patříte?


Na závěr poznámka k technické realizovatelnosti. Rozpoznávání obličejů podle Facebooku již běží a žádnou zvláštní infrastrukturu nepotřebuje. Mnoho let již běží americký systém Echeleon, který prokazatelně (vyšetřovala jej Evropská Unie) šmíruje maily a hledá v nich klíčová slova (v případě „podezření“ je posílá na analýzu tajných služeb).
Že prý by to bylo tolik dat, že na ně nikdo nemá místo? Mainframy od IBM ano. Jejich transakční server zvládá tisíce transakcí za sekundu a úložiště SONAS umí v každém ze svých 256 namespaců projít 21 pentabytů dat s miliardami souborů v řádu minut — a těch namespaců může mít každý systém SONAS až 256. Výpočetní středisko s jediným SONAS má „levou zadní“ kapacitu 5,25 exabytů a jediným CICS regionem simultánně a v reálném čase pokryje kupříkladu všechny turnikety v něčem na úrovni pražského metra. V čem si myslíte, že spočívá merit reklamní kampaně IBM „chytřejší město“?
Nic z toho, co zde popisuji není žádná „konspirační teorie“. Jsou to dozdrojované popisy policejních, vládních a komerčních programů, praktik a současných i historických událostí. Jak s tím naložíte je na vás.

http://www.czechfreepress.cz/cfp-doporucuje/pojednani-o-soukromi-v-informacnim-veku-aneb-proc-nejsem-a-nebudu-na-facebooku.html

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s